Neohebné výrazy asi, snad, třeba, nejspíš, určitě, zajisté aj., které se v části č. jazykovědy, jež nepracuje s větněčlenskou syntaxí, pokládají za epistémická příslovce; viz také ↗epistémické adverbiále. Vyjadřují postoj mluvčího k pravdivosti propozičního obsahu výpovědi, tedy různou míru jistoty (víry, přesvědčení) mluvčího o platnosti sdělovaného obsahu na ose Naše rozhodnutí Petra nepotěšilo a Naše rozhodnutí Petra potěšilo, přičemž např. částicemi sotva a stěží se afirmativní věta blíží „zápornému tvrzení“ (✍AGSČ, 2013:779). ✍MČ 2 (1986:233) je chápe jako částice hodnotící modalitní, ✍PMČ (1995:359) je s ohledem na souvislost s ↗epistémickou (jistotní) modalitou označuje jako modální částice či modální slova, ✍MSoČ 1 (2010:296) je řadí k faktuálním (veritativním) částicím, ✍AGSČ (2013:779) je pojednává v rámci jistotní modality. Ve výpovědi pak e.č. skutečně mívají obdobnou funkci jako subjektivní užití ↗modálního slovesa n. ↗futura: To musí být omyl // To bude omyl // To je nejspíš omyl apod. E.č. jsou např. podle ✍SSČ (1994)n. podle Grepla v ✍SČ (1998) funkčně synonymní s ↗epistémickými predikátory: Jsem přesvědčen, že naše rozhodnutí Petra potěšilo // Naše rozhodnutí Petra zajisté potěšilo; Pochybuji, že naše rozhodnutí Petra potěšilo // Naše rozhodnutí Petra sotva potěšilo apod.

Protože e.č. nemají větněčlenskou platnost, nelze se na ně ptát doplňovacími otázkami, lze jimi však odpovídat na ↗otázky zjišťovací, a to alternativně k ↗odpověďovým částicímn. v kombinaci s nimi, srov.: Budeš doma? – Snad // Jistě // Asi ano // Nejspíš ne. Odpovídat jimi lze i na ↗otázky doplňovací, srov.: Kdo to udělal? – Asi // Určitě // Nejspíš Pavel. Na rozdíl od odpověďových částic však nejde o ↗větné ekvivalenty, ale o ↗elipsy odpovídajících vět s e.č. Např. částice snad tak na rozdíl od odpověďových částic ano / ne není větným ekvivalentem. To je vidět na rozlišení mezi Budeš doma? – Ano, budu a Budeš doma? – Snad budu při explikaci, přičemž varianta Snad, budu je možná jen v případě sebekorektury ohledně jistoty o platnosti propozičního obsahu, tedy Snad [budu], [jistě] budu. Na rozdíl od větných členů nelze e.č. negovat samostatnou negační částicí, v záporné větě ale stát mohou, nejsou ale ve skopu (dosahu) negace: *Je ne // nikoli asi doma × Asi není doma; *To je ne // nikoli nejspíš omyl × To nejspíš není omyl apod.

Jelikož tyto částice vyjadřují postoj mluvčího k pravdivosti propozičního obsahu výpovědi, vyskytují se běžně v oznamovacích větách, resp. v ↗mluvních aktech asertivních (oznamovacích): On asi půjde s námi (domněnka), Petr snad přijde večer aj. Ve zjišťovacích otázkách a imperativních či zvolacích větách, tedy v direktivních (výzvových) mluvních aktech, v nichž nejde o pravdivost, ale úspěšnost ↗mluvního aktu, se příslušné výrazy funkčně posouvají a jsou již na přechodu k homonymním ↗modifikačním částicím. Otázka Ty máš strach? se intonací a přidáním částice posouvá v řečnickou otázku: Ty máš snad strach?, otázky Není nemocen? či Jak se jmenuje? se zase intonací a přidáním částice ve vhodném kontextu mění v ↗deliberativní otázky: Není snad nemocen? či Jak se asi jmenuje?; ve výpovědi Už jde! se exklamací vyjadřuje překvapení a v příslušném kontextu i radost nad tím, co může a má nastat, jež se částicí zaostřuje v přání: Snad už jde!, výzva Zavolej mu! se užitím částice kontextovým zapojením oslabuje a stává se pobídkou či radou: Třeba mu zavolej! apod.

Vycházeje z funkce e.č. (viz výše) počítají se k nim někdy i tzv. ↗větná příslovce s obdobnou funkcí (např. zaručeně, bezpochyby, jistě, nepochybně, zjevně, nesporně, rozhodně, zřejmě, pravděpodobně, možná aj.). Ani větná adverbia nemají povahu větného členu, na rozdíl od částic uvedených výše jsou ale transformovatelné v uvozovací věty (např. nepochybně → je nepochybné, že...; pravděpodobně → je pravděpodobné, že...; nesporně → je nesporné, že...; možná → je možné, že... aj.) a se stejnou funkcí mohou nabývat i povahu ↗vsuvek (podle ✍NS, 1966). Z hlediska funkčně sémantického se pak chápou jako modální adverbia (Kopečný v ✍ZČSk, 1962), modální částice (✍Sbg, 1972; ✍SSČ, 1994), jistotně modální (modalitní) adverbia (✍Čejka, 1981).

Ponechají-li se stranou formální rozdíly mezi oběma skupinami výrazů, lze je funkčně vidět jako jednu skupinu a lze je uspořádat v řadu podle stupně jistoty, s jakou jimi mluvčí adresátovi podává obsah výpovědi: zaručeně, bezpochyby, určitě, jistě, nepochybně, zajisté, dozajista, zjevně, nesporně, rozhodně, zřejmě, nejspíš, patrně, pravděpodobně, asi, snad, možná, třeba, stěží, sotva, těžko… Rozlišit lze výrazy, jimiž se afirmativní výpověď blíží zápornému tvrzení (sotva, stěží), které vždy nesou ↗větný přízvuk (Pavel by to sotva přiznal), výrazy signalizující nízký stupeň jistoty (Pavel by to asi / snad přiznal), jež mohou být i nepřízvučné, výrazy vyjadřující střední míru jistoty (Petr tam možná byl (ale možná také nebyl)) a výrazy vyjadřující vysokou míru jistoty (nejspíš, určitě, nepochybně, zajisté…), které mohou nést větný přízvuk: Pavel by to určitě přiznal // Pavel by to určitě přiznal.

Synonymní jsou s uvedenými výrazy i víceslovné výrazy s povahou ↗vsuvky: podle všeho, podle všech známek, pokud vím, podle mého názoru (mínění, soudu), jak to vypadá, jak já to vidím, jak si myslím, co já vím, jestli se nemýlím, pokud se pamatuji, pokud si vzpomínám, pokud mě paměť neklame aj. Povahy e.č. nabývají některé ↗epistémické predikátory (myslím, tuším, hádám, předpokládám, zdá se), přičemž změna slovnědruhové platnosti má syntaktické konsekvence: Tuším, že bude pršet – Tuším bude pršet – Bude tuším pršet – Bude pršet(,) tuším. Jejich eroze nicméně nepostoupila tak daleko, že by se zastřela koncovka 1. os.sg., jejíž zachování je relativizuje jako částice, ale podporuje interpretaci, že u e.č. jde o postoj mluvčího k platnosti propozičního obsahu. Viz též ↗částice, ↗přibližnostní částice, ↗ujišťovací částice, ↗epistémická (jistotní) modalita, ↗epistémické adverbiále.